Tři noci, osm lidí, jeden plán a New York, který si stejně udělal všechno po svém.
Do New Yorku jsem jel vlastně bez velkých očekávání. Samotný fakt, že tam budu, pro mě byl zážitek. Nejel jsem si odškrtnout seznam míst, abych mohl říct, že mám New York hotový. Chtěl jsem ho vidět, projít se po něm, podívat se na místa, která znám z filmů a fotografií, a zjistit, jaké to město ve skutečnosti je.
Měli jsme na to tři noci. Už to samo o sobě není úplně ideální. Přiletíte přes několik časových pásem, tělo funguje v jiném režimu a od první chvíle vám běží velmi omezený čas. Navíc to nebyl zájezd, kde vás na letišti převezme delegát, posadí do autobusu a odveze do hotelu. Letiště, vlak, metro, hotel, jídlo, program i každý další přesun si řešíte sami.
A nás bylo osm.
Při plánování mi jedna věc nějak nedošla. Polovinu lidí z výpravy jsem osobně neznal. A když nad tím přemýšlím zpětně, vlastně pořádně nevím ani to, co při cestování zajímá lidi, které znám.
Z předchozí cesty do Ameriky se mi líbil přístup synovce a jeho přítelkyně. Měli sepsané, co chtějí vidět, a jen si jednotlivá místa odškrtávali. Nemuseli každé ráno řešit, co budou dělat. Teď mi ale došlo, proč jim to mohlo fungovat tak dobře. Byli dva. Byli tam spolu, chtěli spolu cestovat a když se kvůli něčemu vrátili o pár bloků zpět nebo vyšli o hodinu později, nikoho dalšího tím neomezovali.
U osmi lidí je to jiná disciplína. Osm lidí znamená osm názorů, osm zkušeností, osm různých temp a často i osm různých představ o tom, proč vlastně do New Yorku přijeli.
A stejné je to s místy. Jeden se chce jen vyfotit a může jít dál. Druhý tam zůstane půl hodiny. Třetí zjistí, že vedle je muzeum, které ho zajímá mnohem víc než původní cíl. A čtvrtý se po příjezdu do Chinatownu zeptá: „Proč jsme tady? Co tady budeme dělat?“
V tu chvíli zjistíte, že naplánovat trasu mezi body na mapě je ta jednodušší část.
Každý má navíc úplně jinou představu o tom, co znamená opravdu zažít New York. Pro někoho je cesta gastronomický zážitek. Klidně stráví dvě hodiny v restauraci nad výborným jídlem a právě to pro něj může být jeden z vrcholů celé cesty.
Pro někoho jiného má mnohem větší hodnotu dojít na místo, které poznává ze svého oblíbeného filmu z mládí. Stačí mu tam deset minut, fotografie a pocit: byl jsem tady. Chtěl jsem to vidět celý život a teď se mi to splnilo.
Když ale máte na město tři dny, začnou se z těchto rozdílů stávat priority. Dvě hodiny u luxusního jídla nejsou promarněné dvě hodiny. Jen jsou to dvě hodiny, které už nemůžete věnovat něčemu jinému. Stejně tak nemá smysl někoho dvě hodiny vláčet po památkách, které ho vůbec nezajímají.
Mapa dokáže určit vzdálenost mezi dvěma body. Nedokáže ale určit jejich osobní hodnotu. Pro jednoho je nějaké místo jen zastávka cestou. Pro druhého může být hlavním důvodem celé cesty.
Při doporučování cesty bych dnes mnohem víc přemýšlel také o kondici lidí, čase a počasí. Člověk, který pravidelně sportuje a bez problémů nachodí desítky kilometrů, má úplně jiné možnosti než někdo, pro koho je delší chůze náročná. Nejde přitom jen o věk. Jde o skutečnou kondici, tempo a potřebu odpočinku.
Stejnou trasu může jeden člověk bez problémů ujít pěšky. Druhý by raději jel taxíkem. Třetí chce metro, protože je rychlé a levné. Někdo delší cestu pěšky nedá, jiný nemá rozpočet na časté taxi a další se metra bojí nebo si v něm nevěří.
Nikdo z nich nemusí mít špatný důvod. Problém nastane ve chvíli, kdy plán předpokládá, že všichni budou cestovat stejně.
A u tří nocí je každý prostoj znát. Když máte v New Yorku týden, dvě ztracené hodiny vás tolik netrápí. Když máte tři noci, dlouhá snídaně, špatný výstup z metra nebo půlhodinové rozhodování o tom, kam se půjde dál, ukrojí překvapivě velkou část dne.
Před cestou jsme si New York poměrně podrobně připravili v našem plánovači ve Veruno. Rozdělili jsme dny do etap, poskládali body, pěší přesuny, metro, jídlo i návraty do hotelu. Každý mohl mít plán v telefonu a vědět, co nás čeká.
New York tak byl zároveň prvním opravdu tvrdým testem aplikace v reálném provozu. Myslel jsem si, že budeme testovat hlavně to, jestli je trasa dobře sestavená a jestli se podle ní dá pohodlně pohybovat.
Ve skutečnosti jsme testovali něco úplně jiného: co se stane s plánem ve chvíli, kdy do něj vstoupí lidé a skutečný svět.
A na to aplikace připravená nebyla vůbec.
Na obrazovce je jednoduché napsat: dojdeme na stanici, pojedeme linkou A nebo C a vystoupíme tam a tam. Jenže velká stanice newyorského metra může zabírat celý blok, mít řadu vstupů a výstupů a pod zemí vám navigace prakticky přestane spolehlivě říkat, kde přesně jste.
Pak vyjdete ven. Jenže ne tam, kde s vámi plán počítal.
Naplánovaná pěší trasa měla začínat třeba na jednom konci ulice a pokračovat postupně přes několik bodů. Vy ale vylezete z metra uprostřed. Můžete se vrátit na začátek a poslouchat otázku „Proč jdeme zpátky?“, nebo celý plán za pochodu předělat.
To je přesně věc, která u počítače vypadá jako detail a na místě dokáže změnit půl dne.
Samotné metro mi přitom po několika jízdách začalo připadat docela logické. Na Manhattanu hodně pomáhá pochopit Uptown a Downtown a orientovat se podle čísel ulic. Když vím, kde přibližně jsem a kterým směrem se potřebuji dostat, dá se v něm orientovat relativně rychle.
Jenže dostat člověka na stanici ještě neznamená dostat ho ke správnému vstupu, na správné nástupiště a po výstupu na správnou stranu ulice.
A pak přišlo počasí.
V našem podání už skoro tradiční Jenda Travel. Od začátku do konce déšť, déšť a zase déšť. Nešlo přitom jen o pár přeháněk. Během našeho pobytu zasáhlo oblast New Yorku výrazné deštivé a větrné počasí, město vydávalo cestovní a pobřežní výstrahy a v některých okrajových částech byly záplavy. I doprava měla průběžná omezení.
Pro mě osobně ale déšť nebyl důvod, proč si cestu neužít. Jel jsem bez velkých očekávání a bral jsem ho jako součást cesty, kterou neovlivním. Můžu se jí přizpůsobit, nebo si jí nechat zkazit celý výlet.
Jenže když cestujete jako baťůžkář na tři noci, začne mít déšť po několika hodinách i velmi praktickou stránku. Máte pár triček, spodní prádlo, několik párů ponožek a jedny boty. Když několikrát promoknete, velmi rychle zjistíte, že suché ponožky jsou najednou hodnotnější než další bod v itineráři.
Mokré boty přes noc nemusí uschnout. Bunda je ráno pořád vlhká. A oblečení, které mělo bez problémů vystačit na celý pobyt, začnete přepočítávat úplně jinak.
Na mapě se kvůli dešti vzdálenost mezi dvěma body nezmění. Pro člověka, který už několik hodin chodí v mokrých botách, ano.
Určitě jsem neviděl všechno, co jsem vidět chtěl. A hlavně kvůli počasí. Některé věci ale prostě přestaly dávat smysl. Lézt na vyhlídku mrakodrapu ve chvíli, kdy ze země kvůli mrakům nevidím ani jeho špičku, mi přijde jako špatné využití omezeného času.
I když někdy se o tom část týmu potřebuje přesvědčit sama.
A právě v takových chvílích se skupina začne přirozeně rozpadat. Někdo chce pokračovat podle původního plánu, někdo ho změnit, někdo se vrátit a jiný si chce svůj bod splnit bez ohledu na počasí.
Dnes už si nemyslím, že je to chyba. Osm lidí nemusí každou minutu prožívat stejnou cestu, aby pořád cestovali společně.
Paradoxně právě ve chvílích, kdy plán přestal fungovat, často vznikly nejlepší fotografie a vzpomínky. Stačilo se zastavit a rozhlédnout kolem sebe.
Místo, které na internetu vypadá na jedné fotografii nádherně, může být ve skutečnosti zrovna rozkopané nebo celé za stavebními zábranami. Ne každý ovšem přistupuje k rekonstrukci jako Louis Vuitton na Fifth Avenue, kde ze staveniště udělali obří kufry a člověk si je jde vyfotit skoro raději než hotovou prodejnu. Přesně opačný zážitek jsme měli u Bethesda Fountain v Central Parku. Kdybych předem věděl, v jakém stavu místo aktuálně je, čtyři kilometry v dešti bych tentokrát věnoval něčemu jinému.
A čtyři kilometry nejsou mnoho, dokud jich za čtyři dny nenachodíte přes osmdesát. Podotýkám - většinu v dešti. Pak už člověk začne docela pečlivě přemýšlet, jestli další bod opravdu stojí za cestu.
Central Park ale rozhodně nebyl zklamání. Už samotná procházka po The Mall, široké promenádě lemované stromy, a přes Literary Walk se sochami známých osobností je krásný zážitek. Člověk jde parkem a každou chvíli má pocit, že tohle místo přece zná. A vlastně ho zná - z desítek filmů a seriálů. Nemusí ani vědět, která konkrétní scéna se kde natáčela. Ta místa jsou mu nějak povědomá.
V našem případě tomu déšť přidal úplně jinou atmosféru. Park byl téměř prázdný... chvílemi jsme měli pocit, že potkáváme víc veverek než lidí. Mokré cesty se leskly a místo klasického slunečného Central Parku z pohlednic jsme dostali svoji vlastní deštivou verzi New Yorku. A zpětně bych ji vlastně neměnil.
Takže ano, samotný cíl mě tentokrát zklamal. Cesta k němu ale ne. A možná právě tady nejlépe platilo, že cesta je cíl.
Možná proto není nejdůležitější vědět jen to, co je poblíž a jak se tam dostat. Stejně důležité je vědět, jestli má smysl tam jít právě teď.
A naopak úplně obyčejná ulice, kterou jste v plánu vůbec neměli, může v dešti, mezi taxíky a světly Manhattanu vytvořit jednu z fotografií, které si budete pamatovat nejvíc.
Tohle mi New York připomněl asi nejvíc. Cesta není jen přesun mezi místy, která jsme si předem označili na mapě. Někdy je nejzajímavější právě to mezi nimi.
Bylo by nefér popisovat New York jen pomocí mrakodrapů, Times Square, Central Parku a krásných fotografií. Ano, potkáte tam lidi bez domova. Ano, uvidíte lidi ve velmi špatném stavu a pod vlivem drog. A ano, jsou místa a situace, kde se člověk necítí úplně komfortně.
Ve stejný den, kdy jsme byli v Central Parku, byla v jiné jeho části nalezena mrtvá žena a policie později v souvislosti s její smrtí obvinila muže z vraždy. Když si podobnou zprávu přečtete večer po návratu na hotel, najednou si znovu uvědomíte, že skutečné město není filmová kulisa.
Neberu to ale jako argument, proč do New Yorku nejezdit. Je to součást obrovského města se vším dobrým i špatným. Právě ten kontrast podle mě vytváří část jeho nezapomenutelné atmosféry.
Někdo se vrátí a řekne: nikdy víc. Já to mám opačně.
Do New Yorku jsem jel i s představou, že zkušenosti využijeme při dalším vývoji plánovače. A využijeme. Jen možná úplně jinak, než jsem čekal.
Postupně opouštím myšlenku, že bychom měli vytvářet univerzálního návrháře cest, který člověku sestaví „dokonalý“ itinerář... možná takový itinerář ani neexistuje.
Samotná aplikace tím ale nekončí... vlastně se jen vrací k původní myšlence, kvůli které vznikala. Plánování lokálních výletních tras, práce s jednotlivými cíli a ověřování, že člověk na místo skutečně dorazil. Smyslem není jen vést návštěvníka z bodu A do bodu B, ale propojit výlet s tím, co v daném místě opravdu existuje... s lokálními službami, provozovnami a dalšími cíli v okolí.
Do New Yorku si Veruno vlastně jen odskočilo na testování :) Trochu neplánovaně z toho vznikl extrémní test celé myšlenky. Ukázal hlavně hranice toho, co má aplikace rozhodovat za člověka a co už musí zůstat na něm. Až bude výsledná podoba plánovače hotová, rád sem doplním odkaz... bude tak dohledatelné, z čeho původní myšlenka vznikla, čím si při vývoji prošla a co s ní udělal jeden hodně deštivý test v New Yorku.
Pro většinu lidí může být mnohem užitečnější mít jednoduše uložený seznam míst, která chtějí vidět, vědět, kde jsou, a podle aktuální situace se rozhodovat. Kterákoliv dobrá mapa potom ukáže cestu.
Aplikace může pomoci s body, informacemi, trasou nebo orientací. Nemůže ale vědět, že dnes už někoho bolí nohy. Že jiný chce dvě hodiny sedět v restauraci. Že začalo pršet. Že z metra vyjdeme jiným východem. Nebo že člověk stojí před místem, které zná od dětství z filmu, a najednou tam chce zůstat déle, než jsme plánovali.
Nejde tedy jen o to, co stojí za vidění. Jde o to, co stojí za vidění právě pro vás.
Jsem rád, že jsem tuhle cestu absolvoval právě takhle. Už během ní jsem si na různých místech říkal: kdybych tu byl s tímhle člověkem, líbilo by se mu právě tohle. S někým jiným bych šel zase úplně jinam.
To je zkušenost, kterou vám žádná aplikace nedá.
Neviděl jsem všechno, co jsem chtěl. Nevyšlo počasí. Některé plány jsme změnili, jiné zahodili úplně. Skupina se občas rozdělila a každý si z New Yorku odvezl trochu jinou cestu.
Důležité pro mě je, že jsme společně odjeli, všichni se ve zdraví vrátili a každý máme spoustu vlastních zážitků, které si můžeme navzájem vyprávět.
Možná není cílem společné cesty zažít všechno společně. Stačí společně odjet, společně se vrátit a mezi tím si každý odvézt kus vlastní cesty.
A já bych se do New Yorku rád vrátil. Tentokrát třeba s rodinou. Ukázat jim to krásné, co jsem viděl, a dokončit si svoji vlastní cestu... místa, na která tentokrát nezbyl čas nebo je schovalo počasí.
New York nemusí být dokonalý, aby byl nezapomenutelný. Možná právě proto, že dokonalý není.
A když už píšu o plánování téhle cesty, jedno poděkování patří i ChatGPT. Během cesty jsme spolu řešili trasu, metro, jednotlivá místa i změny programu podle toho, co se zrovna dělo. Někdy stačila jedna krátká zpráva a původní plán šel okamžitě stranou.
Asi nejlépe to vystihuje tahle část naší skutečné konverzace z Central Parku. Původní doporučení znělo jít pěšky po Fifth Avenue směrem k Rockefeller Center. Moje odpověď byla stručná: „Prší jak prase.“ A plán se během chvíle změnil na „minimum chůze, maximum krytých míst“.
A přesně v tom pro mě byla podobná pomoc na cestě užitečná. Ne že by za mě někdo cestu absolvoval nebo rozhodoval, co musím vidět. Měl jsem ale po ruce někoho, koho jsem se mohl okamžitě zeptat, když jsem potřeboval změnit plán, zorientovat se nebo si rychle ověřit další možnost. Takže díky. Bylo to super.