AI mi vzala
práci!
A vlastně je to pravda. Stejná ulice, stejný okamžik. Jedna fotka je z telefonu, druhou dodělala AI cestou metrem.
AI mi šetří hodiny práce. Někdy i dny. A právě při cestě po New Yorku mi došlo, že u fotografií je to vlastně úplně stejné.
Jsem ještě z generace, která si pamatuje tátu zavřeného celé hodiny v koupelně, kde si vyvolával filmy, aby z nich nakonec vznikly fotografie.
Pamatuju si i dobu, kdy se začaly používat první digitální fotoaparáty. A tehdy se taky říkalo, že fotografové nebudou mít co žrát. Že digitální fotografie není skutečná fotografie a že to už nebude ono.
Dnes nám to připadá skoro úsměvné.
Možná proto se na AI dívám trochu jinak. Pro mě totiž není nejdůležitější, čím ten okamžik zachytíme. Důležité je, že ho zachytíme a dokážeme ho předat dál.
Stejné je to v mojí práci. Něco, co by ještě nedávno vznikalo několik týdnů, dnes dokážu s dobrým zadáním a pomocí AI vytvořit třeba za dva dny. Má taková práce pro zákazníka menší hodnotu jen proto, že jsem nad ní nestrávil měsíc? Pokud je výsledek stejně dobrý nebo lepší, vznikl rychleji a funguje, proč by měl mít menší hodnotu? Hodnota mojí práce přece není v tom, kolik hodin jsem nad ní proseděl. Je v tom, co jsem za tu dobu dokázal vytvořit.
Jenže rychlost má i druhou stranu. Když dnes můžu během pár minut vytvořit něco, co dřív trvalo hodiny, musím o to víc vědět, co vlastně chci. AI totiž dokáže být zatraceně rychlá i ve vytváření úplných nesmyslů. :)
A přesně na to jsem narazil při úpravách fotografií z New Yorku.
Která fotografie je skutečnější?
Na první pohled je to jednoduché.
Mám originální fotografii mokré ulice v New Yorku. Prší, je tma, asfalt se leskne, visí tam americká vlajka a někde vzadu končí ulice.
Pak mám stejnou fotografii po úpravě pomocí AI.
Ta druhá je živější. Světla se víc odrážejí od mokrého asfaltu, budovy mají větší hloubku, obloha není jen černá plocha a celé to mnohem víc připomíná New York, který jsem tam v tu chvíli vnímal.
Jenže je tam jeden docela zásadní rozdíl.
Na originálu skoro nejsou vidět mrakodrapy v pozadí. AI je tam při úpravě doplnila.
Když jsem to viděl poprvé, říkal jsem si... pěkné, ale tohle už sis asi trochu vymyslela.
A pak jsem tou ulicí procházel za světla.
A ony tam opravdu byly.
To byl docela WOW moment. :)
Neznamená to samozřejmě, že AI nějak zázračně viděla za tmu. Klidně mohla podle perspektivy, okolních budov a toho, že jde o Manhattan, prostě vytvořit něco, co tam logicky očekávala.
Tentokrát se ale trefila.
A právě tehdy jsem začal trochu jinak přemýšlet o tom, co vlastně od upravené fotografie očekávám.
Když přivřu oči...
Když se dnes podívám na původní fotografii, samozřejmě vím, že je autentická. Přesně takhle ji zaznamenal telefon.
Jenže když přivřu oči a vzpomenu si, jak jsem tu ulici vnímal já, moje vzpomínka vypadá mnohem víc jako ta upravená fotografie.
Pamatuju si déšť. Světla. Odrazy na asfaltu. Barvy. Vysoké domy. Atmosféru.
Telefon zaznamenal světlo dopadající na malý snímač.
Já jsem si z toho místa odnesl něco trochu jiného.
A mně jde při úpravě fotografie právě o tohle.
Nechci pomocí AI vyrábět místo, na kterém jsem nikdy nebyl. Chci z fotografie dostat atmosféru místa, na kterém jsem skutečně stál.
Je to Jenda, nebo není to Jenda?
Přede mnou je Manhattan a Jenda zmoklý jako prase... :)
Když se podívám na původní fotografii, první, co mě napadne, je asi:
„No potěš... to je teda výlet za všechny prachy.“
Jendovi do hlavy samozřejmě nevidím, ale byl jsem tam s ním. A tak nějak jsem z něj cítil něco ve stylu: „Do prdele, co tady dělám a proč mě sem ten vocas tahá v takovým dešti?“ :)
A teď se podívám na upravenou fotografii.
A hlavně... Jenda zůstal Jendou.
AI z něj neudělala modela z reklamy na outdoorovou bundu. Nezměnila mu obličej, neudělala z něj někoho jiného. Jen vytáhla místo kolem něj. Mraky, budovy, barvy, déšť a atmosféru New Yorku.
A přesně o to mi šlo.
Když ty dvě fotografie položím vedle sebe, první mi připomíná hlavně to, jak příšerné bylo počasí. Druhá mi mnohem víc připomíná, kde jsme v tom příšerném počasí stáli.
A obě jsou vlastně pravda.
Manhattan může být dramatičtější. Jenda musí zůstat Jendou. :)
U lidí mám hranici úplně jinde
U ulice mi nevadí, když AI vytáhne světla, zvýrazní déšť nebo trochu zdramatizuje oblohu.
U člověka mi vadí, když mu začne měnit obličej.
A několikrát se nám to při úpravách stalo. Výsledná fotografie byla technicky krásná. Jenže když jsem se na ni podíval, říkal jsem si...
Tohle už nejsem já.
A v tu chvíli jde fotografie pryč.
Protože není důležité, jak dokonale vypadá. Pokud je na fotografii konkrétní člověk, chci, aby tam pořád byl ten člověk.
Právě proto mě tolik nezajímá obecná otázka, jestli je fotografie upravená pomocí AI ještě „skutečná fotografie“.
AI za nás v New Yorku nebyla
Tohle je možná důvod, proč mi obecné debaty typu „AI je špatně“ nebo „fotografie upravená AI už není fotografie“ přijdou trochu zbytečné.
AI totiž tu fotografii nevyfotila.
Já ano.
AI mi pomohla tu vzpomínku zpracovat. Nic víc a nic míň.
A úplně stejně jsem ji používal během samotné cesty.
Když jsme nevěděli, kudy jet metrem, zeptal jsem se. Když se změnilo počasí a potřebovali jsme změnit program, zeptal jsem se. Když jsem chtěl zjistit, co je kolem nás, zeptal jsem se.
Dokonce jsem jí za to v předchozím článku poděkoval.
Ne proto, že by cestovala za mě.
Takže ano. AI mi vzala práci.
A jsem za to vlastně rád.
Vzala mi hodiny práce, kterou už dělat nemusím.
Nevzala mi ale nápad, zkušenost, rozhodování ani odpovědnost za výsledek.
A už vůbec mi nevzala čas strávený s přáteli. Právě naopak. Tím, že mi šetří hodiny práce, ho na ně mám víc.
Nevyfotila za mě New York. Nestála tam v dešti. Nevybrala místo. Neřekla Jendovi, kam si má stoupnout.
A hlavně z toho místa nemá žádnou vzpomínku.
Tu mám já.
A pokud mi AI chce vzít další hodiny práce, kterou už dělat nemusím... klidně jí je dám. :)
Rozhodnutí, co na fotografii ještě odpovídá mojí vzpomínce a co už ne, si ale chci nechat pro sebe.
